Rádžajóga je u nás známá pod názvem Královská stezka. Jedná se o tradiční osmistupňový systém, který Vám blíže popíšu v následujícím textu :-).

  
Chceme-li něco poznat, udělat si o tom obrázek, pak nejlepší je okusit to na vlastní kůži. Ne vždy je to možné, ale v případě jógy to mohu jen doporučit. Praktikovat ji po nějaký čas (ne tedy jen jednou okusit) Vám přinese mnohem lepší poznání toho, co se pod tímto slovem skrývá. Pod slovem, které bylo a je mnohými na Západě nesprávně či neúplně chápáno.
První dojem, ke kterému dojdeme, když se přiblížíme světu jógy, je ten, že neexistuje jen jedna jóga, ale mnoho různých jóg. Se svými tak různými skupinami, technikami, interpretacemi a školami je pro nás zpočátku jóga něčím poněkud zmateným. Jiný názor, který se často objevuje mezi těmi, kdo o józe jen tak něco zaslechli nebo se s ní povrchně seznámili, je ten, že se jedná o skupinu nějakých komplikovaných gymnastických cvičení, která jsou vyhrazena jen několika málo mladým a fyzicky velmi ohebným jedincům. Ani jeden z těch názorů neodráží zcela pravdivě realitu, a přece každý je odleskem kousku pravdy.
Už v prvním tisíciletí před Kristem muž jménem Pataňdžali přišel se svým pokusem uspořádat jógu a vyzdvihnout ji jako určitou metodiku. Své myšlenky vtělil do díla, které se jmenuje Jógasútra. To, spolu s dalšími díly, tvoří dodnes základ jógových písemných památek. Systém, který zde představil, nazýváme aštángajóga neboli osmidílná stezka jógy.
Jak název sám už napovídá vymezil zde jakýchsi osm částí jógy a seřadil je do určité posloupnosti. Už slůvko stezka (nebo cesta) v názvu v nás evokuje pocit, že se jedná o cosi lineárního, cosi, co nás od jednoho bodu vede do bodu jiného. Navíc se často hovoří ne o osmi částech jógy, ale o osmi stupních jógy. A zde k té linearitě a vedení přistupuje i pocit, že jde o nějaké postupné stoupání od nejnižšího k nejvyššímu. Tak úplně to není. Slovo jóga jistě můžeme přeložit (a často překládáme) jako cesta, ale je v něm skryt i význam jednota, spojení, propojení všeho se vším. Tedy rozhodně ne linearita, spíš – v Orientu mnohem více ctěná – cykličnost. Vedení jógou nám dává možnost určitého vývoje, který ale není lineární (nelze si jej představit jako stoupání po schodišti k čemusi nejvyššímu), spíš probíhá ve spirále. A v rovině je obrazem spirály kruh.

Kruh jako symbol má v Indii své nezastupitelné místo. Je zde kolo dharmy, symbol, který nalezneme i na indické státní vlajce; je zde cyklické chápání času (na rozdíl od západního pohledu na čas jako lineární veličinu), je zde věčný koloběh životů a smrtí (samsára) a tak bychom mohli pokračovat dál. Zastavíme se ale právě jen u osmidílné stezky, kterou si představíme také jako kruh. Kruh, složený z osmi částí, osmi výsečí, které jsou nedílnou součástí jednoho jediného celku. Chybí-li jen jedna jediná část, celek už není celkem, jednotou. Každá z částí podmiňuje části ostatní, a čím blíže jdeme ke středu kruhu, tím více tyto části splývají. Ještě jednu výhodu má tato představa oproti té lineární. Není zde začátku ani konce. Nebo jinak řečeno: každý konec je zároveň začátkem a každý začátek je i koncem.
Podívejme se tedy na ony jednotlivé díly, části jógy a pokusme se nezapomínat stále na to vzájemné propojení jednotlivých částí. Je v něm totiž skryta i ta skutečnost, že začneme-li korektně a do hloubky praktikovat jednu část, a dostatečně dlouho vydržíme, zákonitě – jakoby skrze ní – narazíme i na části ostatní.
Začneme tradičně, tedy tím, co bývá považováno za „začátek“ této cesty. Jsou to dvě části, o kterých budu záměrně mluvit naráz. Jmenují se JAMA a NIJAMA. Představují jakýsi etický či morální základ jógy. Jsou zde dvě pětice zásad, které jsou považovány za důležité pro etické chování člověka vůči ostatním, vůči světu (jama) a etické žití a vnímání sebe sama (nijama). Dohromady jde tedy o deset zásad.
Tato skutečnost spolu s tím, že prvních pět zásad je definováno v záporu (tedy je vyjádřeno, co bychom neměli dělat), vedla a vede mnohé k tomu, že přirovnávají jamu a nijamu ke křesťanskému desateru. Jistá analogie tu jistě je, přinejmenším v tom, že se jedná o jakýsi etický kodex chování. A nelze se jistě divit, že i dvě různé kultury se shodly v tom, že některé zásady lidského počínání jsou pro etický život klíčové. Přesto zde podobnost končí a není dobré se příliš tomuto srovnávání věnovat. Důsledkem tohoto přirovnání je pak to, že jama je interpretována jako pětice zákazů a nijama (definovaná pozitivně) jako pětice příkazů. Tak tomu ale není. O zákazy a příkazy šlo v případě desatera. Filozofie jamy a nijamy je jiná.
Souvisí s tím, že Ind dobře ví, že nejen jeho činy, ale i slova a myšlenky se neztrácejí (vždyť jsou jen různými formami a projevy jedné a téže energie), a vždy mají své následky. Jama a nijama mu tedy nic nezakazuje, ani nepřikazuje, jen jej upozorňuje na to, že určité vzorce chování přinesou následky určitého typu. Akceptujeme-li čin, musíme být připraveni a ochotni nést i jeho následky. A chceme-li něco získat, pak musíme konat tak, aby tento zisk byl v rámci těchto zákonů možný. Proto se ještě jednou ostře ohrazuji proti označení jamy jako zákazů a nijamy jako příkazů.
Také obsah těchto částí není nijak striktně dán. Pataňdžali sice předkládá dvakrát pět konkrétních zásad (jsou to ty níže uvedené), ale jiné staré texty předkládají poněkud jiné pětice. Nejde tu tedy jen o ty konkrétní zásady, ale spíš o to, abychom vnesli do své pozornosti své jednání a jeho důsledky a sladili je s přirozenými zákony a svými cíli. Vyjmenujme si tyto zásady a u některých se i zastavme.
První jama je klíčová a shoduje se na ní většina pramenů. Je nazvána AHIMSÁ, což znamená nenásilí, neubližování. Není jen prázdným doporučením, ale je důsledkem existence samsáry, věčného koloběhu životů a smrtí, který říká, že ve všem existuje božská jiskra nebo chcete-li duch, duše (přesněji řečeno vše má určitou úroveň vědomí) a tedy je s námi samotnými v úzkém vztahu přibuzenství. Z tohoto základu vychází víra, že bychom neměli ubližovat nejen ostatním lidem, ale ani zvířatům, rostlinám, Zemi – prostě všemu, s čím se setkáváme. V téhle zásadě najdete tak celou ekologii. Vztaženo na konkrétní praktikování jógových metod – vždy je používáme tak, abychom ani jiným, ale ani sobě či svému tělu neubližovali.
Dalšími zásadami jamy jsou ASTÉJA (nekradení, nepřisvojování si, obecně nechamtivost – a to nejen v materiální rovině), SATJA (pravdivost, nelhaní, život v pravdě, soulad svých myšlenek, slov a činů) a APARIGRAHA (umírněnost, vyvažování, rovnováha).
Ještě o jedné zásadě jamy se chci zmínit více, neboť bývá mylně a neúplně vykládána. Je to BRAHMAČARJA. V mnoha knihách a z úst mnohých uslyšíte, že je to celibát. Není tomu tak. Tento výklad je úzkým a výrazně okleštěným výkladem mnohem širší zásady. Vyjdeme-li z termínu samotného, jde o složeninu dvou slov s kořeny brahma (označení božství) a čar- (kráčeti, ale také kráčeti cestou něčeho, tedy učiti se). Takže překlad termínu by mohl znít učení se božskému, učení se tomu nejdůležitějšímu, tomu, co je podstatné. Tedy zaměření svých sil na to, co je prospěšné a důležité pro duchovní růst adepta. A to ve všech směrech. Odtud tedy onen výklad o sexuální zdrženlivosti, neboť i ta může v určité fázi tohoto růstu (případně při praktikování určitých technik) být nápomocná. Není to však absolutní požadavek, je to spíš poukázání na to, že běžný sex představuje značný výdej energie, která může být kultivována, uchovávána a případně použita k jiným účelům.

Nijama je uvedena zásadou ŠAUČA (čistota těla a mysli). Nejedná se jen o speciální očistné techniky jógy (které mimochodem patří do jiné části jógy), ale především o čistotu našeho myšlení, mentálních konceptů, emocí, slov a činů. Dalšími zásadami jsou SANTÓŠA (spokojenost, schopnost přijímat věci takové, jaké skutečně jsou, harmonie v životě), TAPAS (vnitřní disciplína, řád v životě, pevná vůle, nasměrování svých snah), SVÁDHJÁJA (poznání sebe sama).
U této zásady se opět zastavím, neboť i ona bývá okleštěně předkládána. Často se dočteme, že svádhjája je studium posvátných textů. Slovo svádhjája je opět složeninou kořene svá- (stejný základ jako české svůj) a dhjá- (meditovat, kontemplovat, rozjímat, poznávat). Jde tedy doslova o jakousi meditaci nad svým vlastním já, obecně tedy poznávání sebe sama, hledání své vlastní podstaty, ale také smyslu života apod. Nelze popřít, že studium starých moudrých knih v tom člověku může pomoci, ale nemůže tuto snahu nikdy plně nahradit. Může nám být pomůckou, inspirací, ale ničím víc.
Poslední zásadou nijamy je ÍŠVARA (ÁTMAN) PRANIDHÁNA. Bývá překládána zjednodušeně jako respekt, vědomí existence boží podstaty. Slovo Íšvara je zde označením boha (doslova Pán); slovo átman je pak označením této božské podstaty v každém živém jedinci. Slovo pranidhána můžeme přeložit jako pozornost obrácená k něčemu, ale také oddanost.
Jama a nijama tedy představují jakýsi začátek osmidílné stezky (ve smyslu: toto podmiňuje duchovní vývoj pomocí dalších částí jógy), ale také konec (toto je výsledkem praktikování ostatních částí jógy). Znovu se tu tedy objevuje ona komplexnost, cykličnost vnímání celého systému Pataňdžaliho jógy.
Třetí část se nazývá ÁSANA. Jde o nejznámější část jógy, která zahrnuje nejenom praktikování statických jógových pozic (ásan), ale i jiné techniky, jako je provádění vědomých pohybů v souladu s dechem (krije), provádění určitých gest rukou, obličeje, očí nebo celého těla (mudry), provádění svalových energetických uzávěrů (bandhy) a patří sem i skupina speciálních očistných technik (karmy nebo krije).
Bezesporu nejznámější a zvenčí i nejsnáze vnímatelnou součástí jógy je praktikování jógových pozic. Jedná se o velkou skupinu fyzických poloh (v leže, v sedě, ve stoje), ve kterých se adept ustaluje (často se jedná o rovnovážné polohy) a s pomocí své pozornosti a řízeného dechu nechává tvar svého těla působit. První rovinou působení je samotné fyzické tělo, kde dochází k protahování zkrácených svalů, posilování svalů atrofovaných, ke zvýšení pohyblivosti kloubů, k celkové harmonizaci pohybového systému těla, ale rovněž k ovlivnění vnitřních orgánů (tlakem, prokrvením, dechem, pozorností), systému žláz s vnitřní sekrecí, nervového systému a celého krevního oběhu.

To vše se děje, ale není cílem ásany. Cílem je navození určitého vnitřního stavu bdělé pozornosti a vědomého dechu v dané formě (tvaru těla). Tento stav se pak odráží i na energetické úrovni, na psychickém naladění člověka a celkově vede k harmonickému bytí. Důležité je, že tyto pozice (ale platí to i pro dynamická cvičení) jsou praktikovány jinak, než jsme zvyklí u sportovních pohybových aktivit. Zde se jedná vždy o velmi pomalý, řízený pohyb, který si dotyčný plně uvědomuje a doplňuje vědomým dechem a mentální představou. Pak následuje setrvání, které by mělo být prosté veškerého zbytečného (fyzického i mentálního) napětí. Tím je do – na první pohled fyzického – cvičení zatažena naše pozornost (změny v úrovni vědomí), dech (práce s energií) i naše smysly. Čtvrtá část jógy podle Pataňdžaliho se jmenuje PRÁNÁJÁMA, což můžeme přeložit jako práce s životní energií (pránou). Doposud nikdo nebyl schopen definovat tuto energii, ale v józe jí chápeme jako základní oživující prvek hmoty. V pránájámě s touto energií pracujeme pomocí vědomého dýchání. Toto dýchání je na rozdíl od běžného dechu úplné (tedy využívá všechny části plic) a hluboké (dostatečně energeticky i kyslíkově zásobuje organismus). Existuje celá řada dechových technik, které v józe používáme. Liší se tím, zda dýcháme nosem, ústy, liší se rytmem a provedením. Vždy jde o vědomý dech, kdy je spojována naše pozornost s proudem dechu, který je prociťován v těle. Mezi naším dechem a okamžitým psychickým stavem je úzká vazba, kterou známe z běžného života. Psychický stav člověka ovlivňuje způsob a hloubku jeho dýchání. Zde využíváme této vazby i v opačném směru: vědomým ovlivněním dechu (například jeho zpomalováním) dosahujeme přímého ovlivnění psychiky. Celá pránájáma je disciplínou, která přímo působí na energetické tělo člověka, v józe nazývané pránámajakóša. Zde je třeba podotknout, že jóga (a tantra) má svoji vlastní jemnohmotnou anatomii, v níž velkou roli hraje i energetický systém člověka. Patří do něj energetické dráhy (nadí), kudy proudí prána, centra (čakry), kde tato energie víří, uzly (granthi), které představují jakési energetické pojistky, a další elementy, které jsou jistým způsobem propojeny s některými systémy našeho fyzického těla (například čakry s nervovými pleteněmi), ale nenacházejí se v něm. Pátá část osmidílné stezky se nazývá PRATJÁHÁRA. Je to část jógy, která se zabývá vědomou prací s našimi smysly. Smysly byly živému tvoru (nejen člověku) dány jako jeho ochrana proti nebezpečím přicházejícím zvenčí. Proto jsou obráceny ven a proto jsou neustále v pohybu. Slovo pratjáhára vyjadřuje skutečnost, že v józe se pokoušíme obrátit smysly dovnitř, k vědomí svého těla, jeho pocitů a dechu. To jsou vjemy mnohem jemnější než vjemy přicházející z vnějšku, a dochází tak ke zklidňování a zjemňování práce smyslů, ke zpomalování jejich neustálého pohybu. Přitom v běžném životě jsme stále více bombardováni smyslovými vjemy (hluk, blikající reklamy, přebytek dopravních značek, billboardů, uměle vyvolávaných emocí apod.). Pratjáhára nás učí odtahovat smysly od těchto v podstatě rušivých vjemů. Smysly úzce souvisejí s naší pozorností a myslí, proto tato část jógy (pronikající i do ostatních částí jógy ve formě vědomého praktikování) působí především na mentální úrovni. Šestá část osmidílné stezky je zvána DHARANÁ (koncentrace). Jedná se o čistě mentální techniku, kdy se snažíme pracovat se svou myslí a jejími obsahy (myšlenkami a emocemi). Mysl je tvořena svým obsahem a u běžného člověka je v neustálém pohybu. Tyto vlny mysli představují podle jógy překážku pro uvědomění si skutečné podstaty lidského bytí. Koncentrační techniky jógy (využívající nehybnosti ásany, vědomé práce s dechem a obratu smyslů dovnitř) nás učí uvědomovat si obsahy své mysli, zaujímat k nim indiferentní postoj pozorovatele a tím zpomalovat jejich pohyb. Jde tedy o trochu něco jiného, než běžně vyjadřujeme slovem koncentrace či soustředění. Oproti běžnému obsahu těchto pojmů je zde mnohem méně úsilí. Cílem je uvést mysl do stavu jednobodovosti (ékagratá). Taková mysl je klidná jako čistá jezerní hladina a umožní člověku adekvátněji vnímat a vnímané zpracovávat. Sedmá část se nazývá DHJÁNA, což bývá překládáno jako meditace. Je to část , která velmi plynule navazuje na předcházející část. Mysl, která je jednobodová, totiž ztrácí pojem o tom, kdo cvičí (provádí koncentraci či meditaci) a sjednocuje se ve svém vnímání s předmětem koncentrace či zde již meditace. Stává se jedno s ním. Tím předmětem naší meditace může být mysl sama, naše pozornost, naše podstata (většinou volíme vnitřní předmět, ale obecně lze volit i předmět vnější). Dochází ke vzniku meditačního stavu, který je stavem změněného vědomí. Nahlíženo z roviny fyzického těla, naše mozkové vlny se dostávají do jiných frekvencí než je tomu v běžném stavu. Tím dochází k hlubokému ovlivnění celé lidské osobnosti směrem k jejímu očištění, harmonizaci a skutečnému bytí. Tento stav je mimo jiné charakterizován syntetickým působením všech smyslů a zániku myšlenkových konstrukcí jako je čas a prostor. Poslední část se nazývá SAMÁDHI. Tento termín je těžko přeložitelný a upřímně řečeno nemáme adekvátní český termín. Je to stav, který je charakterizován extatickou blažeností (ánanda) spolu s plně vědomým (čit) bytím (sat). Proto někdy nalezneme jako český překlad slovo extáze. Nejde však o překlad, jen o pokus o vysvětlení. Ve smyslu původní skladby tohoto slova Mircea Eliade navrhl zavést termín „entáze“, což mělo vyjadřovat, že tento extatický stav je plně obrácen dovnitř. Je to stav, ve kterém zaniká vědomí individuality a je nahrazeno vědomím samotného bytí. Bytí, které existuje mimo čas a prostor, je tedy věčné a nesmrtelné, a každá živá bytost je jen jeho pouhým dočasným projevem. Tento stav představuje i jakési seberealizování, prožitek konečného cíle jógy. Přesto zde cesta nekončí. Právě tento stav velmi výrazně a natrvalo mění naše lidské charakteristiky, způsob náhledu na svět a na své bližní, na vše, co nás potkává. A dostáváme se tak opět ke zdánlivému začátku: k etice jógy. Je to kruh, nebo chcete-li, spirála. Jedna část jógy bez ostatních není možná. Pak už to není jóga. Síla jógy je právě ve vzájemném propojení těchto osmi částí, v tom, že jedna část podmiňuje druhou a ta zase zdokonaluje člověka na té, která jakoby umožňovala vstup do další části. Takové chápání osmidílné stezky Pataňdžaliho nám umožní pochopit jógu podstatně hlouběji než představa lineární cesty, kdy teprve až zvládneme jednu část (jeden stupeň), můžeme přejít k další. Přesto, zůstává v platnosti to, co stojí hned na začátku tohoto příspěvku: chceme-li jógu pochopit, není jiné cesty než ji prostě zkusit na sobě praktikovat.

                               „Jóga je CESTA, jak poznat sám sebe,

                                  jak získat tělesné i duševní zdraví,

                          jak žít v míru s celým světem i sám se sebou,

                                  jak dosáhnout trvalého ŠTĚSTÍ.“